Historie umělých vláken začala na konci 19. století prvními polosyntetickými nebo regenerovanými materiály (van Oosten 2002) a přestože byly na počátku 20. století vyvinuty zcela syntetické polymery, mnoho vláken, která se nyní běžně používají byly plně využity až v 60. a 70. letech 20. století. Isotaktický polypropylen byl úspěšný od počátku 60. let díky novým katalyzátorům pro polymeraci vyvinutým Zieglerem a Nattou v roce 1954 (Brydson 1999). Stal se důležitým plastem, který se používá v mnoha různých formách a aplikacích prostřednictvím řady výrobních procesů. Velký podíl PP se používá ve vláknech jako složky látek, čalounění a koberců. Mnoho průmyslových použití zahrnuje lana, tkané a netkané textilie a výztuhy.
Od 80. let 20. století se výroba, spotřeba a aplikace tohoto polymeru zvýšily díky použití ještě účinnějších katalyzátorů a vylepšení vlastností a dnes je PP nejběžnějším vláknem používaným na celém světě. Užitečnost PP závisí na zachování jeho vlastností během prodloužené životnosti. Například za mírných podmínek si nestabilizovaný PP zachová své vlastnosti po dlouhou dobu. Ve většině aplikací však dojde k vystavení teplu a světlu, což urychluje oxidační degradaci. Vlastnosti, díky kterým je PP široce používán jako vlákno, nezabraňují tomu, aby se vlákno časem zhoršovalo, když je vystaveno dennímu světlu a UV záření (Lemaire et al. 1988).
